Jak jsem jela do Švédska

Tak jsem tady. V zemi losů, IKEA a Volva.



Ráno jsem vstávala v pět, abych se stihla dostatečně zkultivovat a nacpat zbytek věcí do kufru. Vypadalo to tak, že jsem na kufru seděla, nadávala mu a při tom se ho snažila zavřít. Když se mi to s velkým haló a koláčema v podpaží podařilo, vyjeli jsme na letiště. Protože jsem rozmazlenej smrad, tak mě na letiště hezky dovezli rodiče, aby mi mohli zamávat kapesníčkem a říct si jo! konečně jak nám ta dcerunka ale vyrostla. Na letišti jsme při vážení zavazadel zjistili, že mám o celých 6 kilogramů více, než byl limit (takže 26. Jo. Fakt jsem měla takovou nálož), za což jsme vysolili dalších xx euro. Ještě teď mě omejvají, když si na tu částku vzpomenu.

Po všech potřebných objetích, mávání a zadržovaných slz (zdravím Zdenu!) jsem se vydala vstříc kontrole, kde jsem všechny hezky zdržela, protože jsem tam musela otevírat narvané příruční zavazadlo a vytahovat z něj laptop. Snažila jsem se to vynahradit tím, že jsem se zářivě usmívala, ale nezdálo se, že bych pracovníka letiště nějak oslnila. Když jsem se konečně dostala ke gatu, usadila jsem se tam vedle nějaké stylové hubené dánky, která mi stejně stylově srazila sebevědomí. Myslím, že šátek zmuchlaný v klíně, neschoval můj ne už tak stylový bachor. Byla jsem proto ráda, když v letadle seděla někde v nedohlednu a já se mohla opřít o okýnko a 90% letu prospat.

A probudila jsem se v Dánsku. Já totiž ráda věci složité (a letenky levné), proto jsem se rozhodla letět nejdříve do Kodaně a potom jet vlakem přes most do Malmo. Myslela jsem, že tak budu mít plusové body za vzrůšo, protože jsem musela dojít na nádraží, koupit si lístek a nasednout na správný vlak. Ukázalo se, že Dánsko je země výborného značení, takže na nádraží, které bylo HNED vedle letiště, jsem se dostala za pět minut, lístek jsem si koupila v jakémsi terminálu a vlak byl taky lehce rozpoznatelný.

Moje matchy kufry (dvacetišestikilové monstrum a jeho miminko)

Vlakové nádraží v Kodani

Vlakem jsem se úspěšně dopravila do Malmo Centralstation, kde mě měl vyzvednout syn paní, u které jsem měla bydlet. Měla jsem ještě deset minut k dobru, které jsem využila k absolutně k ničemu. Sedla jsem si před nádraží jako správný homelesák a opírala jsem se o kufry, zatímco jsem druhou rukou odpovídala na všechny zprávy na fejsbůčku. Najednou s vámi všichni chtějí být kámoši, když jste v tom Švédsku!

Před nádražím

Na nádraží. Správný turista musí všechno vyfotit!

Čekala jsem chvilinku, než jsem viděla pána velkého jako já v pilot brýlích a další věc co slyším je "Are you Tereza?". Pomohl mi odtáhnout kufry, naložil mě do auta, kde jsem se dozvěděla, že "there is a little problem" a že mi to řekne až dojedeme. V tu chvíli jsem si začala představovat, jak nakonec nikde bydlet nebudu a že nakonec skončím někde na švédské ulici. Když jsme dojeli do bytu, posadil mě ke stolu a sdělil mi, že u jeho maminky bydlet nemůžu. Já se totiž domlouvala přes email s ním a než on stačil své mamince sdělit, že má nájemkyni, ona to pronajmula někomu jinému. ALE! Že můžu bydlet u něj. Jestli mi to prý nevadí, že se hrozně omlouvá, že mi sníží nájem o pětikilo (o pětikilo švédskejch, což je pro mě ve Švédsku fakt hodně). Dokonce mi dal vybrat pokoj! Ano, vím, může se z něj vyklubat úchyl, ale potom není nic snadnějšího než sbalit kufry a odejít. S tímhle (na švédské poměry) směšným nájmem se nikam stěhovat nebudu, i když to znamená sdílet byt s chlapem ve středních letech.
Jen je ten pokoj hrozně zaprášený, zítra to musím otřít, před ním mi to bylo trapný! Celej byt je takovej rozbordelařenej, ale tak je to chlap.

Takže to nakonec všechno hezky dopadlo. Zítra jdu na celodenní cour po městě, tak z toho snad budou hezké fotky a nějaký ten článek.