Uvolněný pedál, zlomený klíč a prokleté kolo

Když přijela delegace z Česka, přivezli mi kolo. To bylo super, protože to kolo je super kolo, má zpětné zrcátko a košíček vzadu, takže jsem nejvíc cool děcko v sousedství. 

Cool kolo Pepek. Úplně slyším někoho, jak říká, že mám obsesi s pojmenováváním věcí. Nemám, Veroniko!

Ovšem, jak to tak bývá, nebohá studentka v zahraničí nemůže mít chvíli klidu. Na kole jsem jezdila sotva měsíc, když jsem si při jedné strastiplné cestě z přednášky zpět do svého kutlochu uvědomila, že levý pedál nějak podivně poskakuje (nejdřív jsem si myslela, že mi takhle poskakuje kolenní kloub a umírám). Překvapeně jsem zastavila, sesedla a začala předstírat, že vím, co dělám. Rychle mi ale došlo, že pedál je zákonitě uvolněný, protože jinak by se tak divně nehýbal, že ano. Nejsem přece blbá. Zkusila jsem tedy šroubek utáhnout ručně, a když jsem kousek popojela, zdálo se, že je všechno v pořádku. Když jsem popojela o další kousek, už to v pořádku nebylo. Domů jsem naštěstí dojela, ale celou dobu jsem apelovala na Boha, že jsem přeci pokřtěná, tak ať nějak zařídí, aby ten pedál nespadl.

Asi to zabralo.

Okamžitě jsem psala mámě na skype, co mám jako dělat, mami zachraň mě, neumím řešit stresový situace. Ta mi odepsala, ať se na to koukne někdo z kluků. Musela jsem jí vysvětlit, že kluci na Peace and Conflict nedokážou sami sestavit ani IKEA nábytek. Protože jsem holka moderní, poslala jsem fotografii uvolněné šlapky a přišla mi odpověď, že to mám utáhnout imbusovým klíčem. Po chvilce googlení jsem přišla na to, jak by to asi mělo vypadat a obepsala pár lidí, jestli ten klíč náhodou nemají. Kamarád napsal, že je má a že mi je přinese na další přednášku.

Ovšem jazyková bariéra zapůsobila a on přinesl úplně jiné klíče. Nevadí. Alespoň bylo téma k hovoru.

Nakonec jsem s kolem zajela do servisu, kde mi to zadarmo utáhli a pak mi ještě pán vyvezl kolo po schodech nahoru. Moc milé!

Ale mám stylovou čepičku na sedlo, tak je život fajn. Povšimněte si fousků a pusinky.

Popojedem.

Asi týden nazpět jsem si ráno vykračovala ke kolu, připravena na další den a přednášku. Cítila jsem, že něco visí ve vzduchu. Že by dneska byl konečně ten den, kdy vydržím dávat pozor celou přednášku a nebudu se smát svým spolužákům?

Na pět sekund jsem se podívala pryč a Elisa najednou spala. Stejně ji mám ráda. 

Došla jsem ke kolu, položila si batoh do košíku, nasadila si sluchátka, strčila klíček do zámku a..nějak to křuplo.
Vyděšeně jsem vytáhla klíček.

PROSÍM?! Nějaká vyšší moc nechce, abych byla schopna jezdit na přednášky a vzdělávat se, nebo co? Víte, jak jsou v Malmo drahý autobusy? Jedna cesta stojí 18 SEK, převedeno na Kč cca 53 Kč. Takže když jedu do školy a ze školy, stojí mě to 106 Kč. To je sakra drahý!

Ale nakonec jsem stejně jela autobusem a o přestávce jsem všem, kdo byli ochotni mě poslouchat, ukazovala a vyprávěla o svých nešvarech s klíčkem.

V jednom zámečnictví mi udělali klíček nový (za 80 SEK, achjo) a naštěstí funguje.

Já jenom čekám, kdy přijde třetí rána. Moje cool kolo je očividně prokletý.