Stěhování!

Na fotce sovička od Zdeny, která je mojí švédskou patronkou. Sovička, ne Zdena. Zdena se fláká!

Minule jsem vám psala, že chci stěhovat.

Měla jsem obrovské štěstí a našla nový pokoj velice rychle.


Jednoho dne jsem seděla před přednáškou v knihovně a doháněla čtení, které jsem předchozí den nestihla, když jsem v rámci já už o těch zatracenejch filozofech nic číst nechci! prokrastinace po stopadesáté zkontrolovala email. A zjistila, že mi jedna paní odepsala na email, že pokoj je stále volný a že se mám na něj přijít podívat. Okamžitě jsem jí napsala, že mám dneska školu a že můžu přijít až okolo páté, ale že určitě přijdu (v tu chvíli se zapojila paranoia, že mi ho někdo vyfoukne!), že se moc těším, a tak dále.

Po přednášce jsem došlapala na kole na danou adresu (a shledala, že je to docela štreka, ale co, nohy mi neupadnou), kde mě přivítala paní asi kolem čtyřicítky. Řekla mi, že je dcera mojí (budoucí) "bytné" ("pokojné"?), že ona sama bydlí v Itálii. Zjistila jsem, že její maminka mluví dost lámavou angličtinou, ale bylo mi to ukradené, protože jsem tam byla sotva tři sekundy a už se o mě starala jako o vlastní dceru. Nemáš hlad? Nechceš něco k pití? Čaj? Kafe? Do pokoje ti ještě koupím stůl. Ne, vlastní povlečení mít nemusíš, dám ti svoje! Hlavně, aby se ti tady líbilo!
Byla prostě tak milá, že jsem se bála, že mě chce zabít a doufá, že si užiji poslední okamžiky před skonem.
Samozřejmě jsem jim řekla, že to beru, ale že se můžu nastěhovat až koncem září, protože mám zaplacený nájem u někoho jiného (divného švéda, jak jsme mu začali říkat) a paní mi říká, že se můžu po 20. září kdykoliv nastěhovat, že jí to nevadí a nemusím za těch deset dní nic platit. Cože? COŽE! PŘESTAŇTE NA MĚ BÝT HODNÁ!! Proč jsou na mě všichni hodní? 
Paní ani není rodilá švédka, nýbrž srbka, takže to musí být něco ve vodě.

Cesta z nového domova do školy

Druhý den jsem emailem potvrdila, že se určitě chci nastěhovat. Datum bylo stanoveno na 22., takže mi v díře bordelu (bytě divného švéda) zbývalo ještě deset dní.
Tak nejsem žádnej volej. To zvládnu, ne. Pfff. Přežila jsem druhého manžela mé maminečky, zvládla jsem angličtinu na střední, zvládnu i tohle! Zdravím paní profesorku aj, pořád se občas v noci probudím a brečím, protože si myslím, že mě čeká zkoušení z reálií. Vlastně zdravím všechny moje bývalé učitelky, co tohle čtou. Jak se máte? 
Čeho jsem se ale nejvíc obávala, bylo oznámení, že se stěhuju. Tak jsem to odkládala..a odkládala...až zbývalo jen pár dní. Konverzace probíhala nějak takto:

Já: Hej, simtě, no, jen jsem ti chtěla říct, že se budu v úterý stěhovat. Příští úterý. S kámoškou jsme se rozhodly, že se sestěhujeme. (lež jako věž, haha, to jsem mu to nandala)
On: Ok.
Já: .....

Dobře. Ok. Takže je ti to jako jedno, že se stěhuju? Uf. V mých nočních můrách to byl rozhovor na několik hodin, kdy se mě ptal proč se stěhuju, co je špatně, nebo mě rovnou vykopne na ulici. Ale ne. Všechno jsem přežila ve zdraví.

Ovšem, v úterý jsem si teda sbalila a byla ráda, že švéd neoxiduje doma a neotravuje mě. Jen co jsem sbalila poslední věci, slyším v zámku klíče. To teda ne! stačím si ještě pomyslet, když klika cvakla, dvéře letí, švéd nám vchází do dveří. Ještě nikdy jsem nebyla na někoho tak naštvaná, že se opovážil přijít do vlastního bytu. Do odjezdu mi zbývala ještě hodina, která byla dlouhá předlouhá a hrůzná!

Když se konečně objevila Anička (moje švédská dobrá víla) (studuje tu druhým rokem) (má to všechno zmáknutý), nakrčila nos okamžitě, co vešla do bytu. Prej kde to žiju, že jsem měla jít k ní, no co to je, tady to divně smrdí. Rychle přikyvuje a strachuju se, aby divnej švéd nechtěl mít nějaký rozlučkový proslov na téma tak se někdy stav, rád jsem tě poznal. Rychle řeknu "bye" a svižným krokem mizíme směrem autobusová zastávka, kde zjišťujeme, že kolo do busu vzít nemůžu, takže ho rychle zamknu, než nám ujede bus. Což se neobejde bez trapného zdržování, kdy se mi vysypala polovina batohu. Myslím, že švédka sedící vepředu otráveně mlaskla a když otráveně mlaskne někdo ve Švédsku, tak je to už zlý.
Dobrodrůžo začalo teprve, když jsem přestupovaly, jelikož jsme nemohly objevit zastávku. Tak jsme pobíhaly dokola. S kufry. Legrace. Nakonec jsme ji (asi po 15 minutách) našly, zastrčenou tam, kde by ji nikdo nehledal. S fanfárami jsme dojely na naši zastávku, došly do domu, kde mě Anička opustila, protože musela chytnou autobus.

Paní mě doma uvítala jako druhou dceru a byla by mi začala vařit ve vteřině, co jsem překročila práh, ale já se musela ještě vrátit pro kolo. Tak mi alespoň dala svojí kartu na autobus, i když jsem hlasitě protestovala.

Večer mi navařila obrovskou porci bramborové kaše, kuřecích nuget a salátu. Teď nemůžu vyjít z pokoje, aniž by se mě nezeptala, jestli nemám hlad.

Je to super.

P. S.: Nevyznáte se někdo v houbách?

¨